JSEM PATRIOT říká klidným pomalým hlasem, vážící slova nejvěrnější fanoušek Arrows narozený 25.5.1932…a pokračuje Baseball je překrásná hra, žádnou jinou nenavštěvuji, a žádné jiné se nevěnuji, prostě jsem do ní zamilovaný…
Když jsem jej požádal o rozhovor, neprojevil žádné nadšení, říkal „Víte pane kolego, když jste to Vy tak to teda udělám jenom pro Vás“ říká a pohladí mě vrásčitou rukou… S úctou k tomuto člověku jsem jen špitnul „Pane Michl udělejte to pro baseball prosím, Váš příběh je zajímavý a stojí zato se o něj podělit …
Vzpomněl jsem si na jedno setkání před mnoha a mnoha lety, kdy jsme se spoluhráči po tréninku z Báňské šli „na jedno“ do pivnice u „Slovanu“, probrat jak skvěle hrajeme a jak jsme dokonalí. U stolku kde se stálo a který měl příznačnou přezdívku „mokrý loket“, a který už slyšel mnoho příběhů těch „dokonalých“, se opíral „na stojáka“ starý pán upíjejíc ze svého půllitru zvětralý Zlatovar. Když viděl naše kovové pálky pod stolem, promluvil lehce opilým hlasem „Co to hrajete chlapci?“ Tehdy plni domýšlivé pýchy z vlastnictví celého světa, jsme mu na půl huby odpověděli „softball dědo“ a věnovali se dál svému pivu…No a neodbytný otravný děda začal sám povídat, o tom jak hráli za druhé světové války v Petřkovicích obsazených Němci pálkovací hru „schlagbal“ a jak když prohráli tak je „ty němce“ zmlátili v hospodě a mnoho dalších historek, které už čas vymazal z mé hlavy. Při setkání s panem Michlem, mi došlo, jak jsou tyto historky důležité. Pro život, jakou součástí našeho dění je sport se všemi jeho světlými i stinnými krásami a zabylo mi líto, že už se nic nedozvím o „petřkovickém schlagbalu“… ani o těch co jej hráli, kdo házel, pálil, kdo hrál první metu, kdo dal první ránu v hospodě…
A proto jsem si řekl, že se o příběh pana Michla podělím.
Potkali jsme se na zápase, kdy domácí Arrows hráli s MZLU, sedám si vedle něj na jeho oblíbené místo, otevírám blok, tiše naslouchám, mlčím, jenom občas se zeptám, hlavně však s ním prožívám zajímavý příběh …
Já se dostal v pětačtyřicátém k příbuzným u Plzně, byl jsem byl v oblasti, kterou obsadili američtí vojáci generála Pattona… říká pan Michl. Všichni lidé ve vesnici na ně již radostně čekali. Američané nemohli prorazit rychleji, protože jim postup ztěžovaly obrovské skupiny němců, které prchaly na západ.
Bojovalo se?
Ne jen občas byla někde slyšet střelba a to pak Američani zavřeli poklopy tanků a čekali. Co mě fascinovalo… pokračuje… byly ty jejich bílé rukavice. Oni vedli válku, stříleli z tanku a přitom měli bílé rukavice. To si budu pamatovat do smrti. Když k nám do vesnice přijeli tak se ubytovali v místní škole ve vedlejší vesnici. Jako kluci jsme se šli na ně podívat. Pak přijely náklaďáky plné vojáků, které přivezly obrovské pračky, ty vyložili a začali prát, no hlavně tam byli černoši. Tankisti neměli co dělat, tak si nasadili rukavice a začali si házet. A to dělali panečku dvě až tři hodiny… Když je to po třech hodinách přestalo bavit, nastartovali jeepy a jezdili po okolí, sháněli totiž čerstvá vajíčka, nebo čerstvě zabitou drůbež, které vyměňovali za konzervy, čokoládu, cigarety… My jsme je jako kluci obdivovali.
Přivezli jinou kulturu. Byli to hlavně dělníci a farmáři. Měli jsme sice jazykovou bariéru, ale vždycky jsme se nějak domluvili. Pamatuji si na jednu nebezpečnou historku… usmívá se pan Michl…vojáci se zapojili do sklízení sena z polí do seníku, kdy jezdili s kravským potahem a žebřiňáky a pak dávali seno do stodoly. Mělo to jedinou chybu, soused, majitel stodoly je sledoval se sinavě bílou tváří, protože každý z vojáků měl v puse hořící cigaretu. Nakonec se nic nestalo...vzpomíná pan Alois… a když Američani sklidili úrodu no pak hurá za holkami…
Přerušuji jej a odvádím zpět k baseballu... To jste se poprvé setkal s baseballem? To Vám bylo třináct? Co Vás na tomto sportu zaujalo?
V první řadě ti lidi, vojáci, byli jako kluci, ve volných chvílích si pořád házeli, to bylo prostě jejich, popichovali se, špičkovali, smáli, hodně se smáli, prostě žili baseballem, to bylo fascinující…
Po krátkém zamyšlení pan Alois pokračuje… Oni se vlastně tím baseballem dostávali domů…
No a k těm holkám nenechá se odbýt a zasvítí mu oči… to víte, byli ve vesnici krátce a ve vojně už dlouho. Ale nemyslete si, že tam byly nějaké vulgarity… to ne…rezolutně říká pan Alois…dokonce jsem zaslechl příběh, že jeden voják pak přijel z americké zóny požádat rodiče své milé o ruku a oni i přes naléhání řekli Ne! Byla to puritánská doba a ani je nepřesvědčilo, že je majitelem letecké továrny v Illinois doplňuje…
Co dál jak pak jste byl v kontaktu s baseballem?
No čas běžel a mě vítr zahnal do Ostravy, kde jsem se dověděl, že Vysoká škola báňská začíná hrát baseball, skupina nadšenců, studentů. Hráli na takovém plácku před Kolejemi a začali mi vysvětlovat pravidla. Jeden asistent Katedry tělesné výchovy mi je vysvětloval, ale byl to takový skvělý, nadšený chaos, každý si pravidla vykládal podle sebe. Ale nakonec se vždy domluvili…
No a pak to vyústilo v toto nádherné hřiště, sice nejdříve provizorní pískové, ale nakonec se dobudoval tento skvělý areál. Jsem rád, že Ostrava se dala do tohoto sportu, že „Železné srdce“ tento sport pochopilo a přijalo, což se projevilo ve svém důsledku vybudováním nádherného stadionu, obětavými lidmi a věřím, že se baseballu daří …prozatím … říká po krátké odmlce s vážnější tváří…
Pamatuji si týmy s hráči, jako byl Ota Kaňok, byl to vynikající baseballista a vím, že tady měli i Draci namále. Dneska to už takové není… … Je to asi o penězích… říká smutně.
„Ježíšmarjá“ vykřikuje při pohledu na tabuli Arrows… to už jim dali 9 bodů při pohledu na skóre hostů z MZLU Brno. Oni vlastně nehrají o NIC… zklamaně říká pan Alois…(poznámka autora jednalo se o zápas Play Out, který skonči nakonec vítězstvím Arrows 12:10 a opravdu vyjma Grandslamu Aleše Navrátila se nebylo na co dívat)…
Pan Michl se od tabule odvrátí a podívá ke mně…. Mrzí mě, že jsme na chvostu tabulky, že tu nejsou stejné podmínky jako v Brně. V současné době si myslím, že Arrows má dobré hráče, ale nevím kde je chyba, když nehrají Play Off a hned podotýká … asi nedostatek dobrých nadhazovačů. Máme v klubu hodně kvalitních hráčů v zahraničí, vím, že jsou v Německu a Holandsku říká s překvapivou přesností a znalostí osmdesátiletý skalní fanoušek Arrows pan Alois Michl. V současné době se mi velice líbí Kuba Malík, Aleš Navrátil, to jsou vynikající hráči… Ale „pánbůh zaplať“ za Aleše Navrátila je to člověk, pro kterého je baseball vším, pokračuje v hodnocení pan Alois. Hráčská základna je tady dobrá… nenechá se odbýt ve své euforii tento vitální stařík…hlavně Ostrava si musí udržet v provozu areál…
Nedá mi, abych trošku nezabrzdil tohoto skvělého vizionáře a znalce podmínek ostravského baseballu.
Pane Michl, vím, že jste výjimečný taky tím, jak se dopravujete na zápasy domácích Arrows?
Prostě na všechny zápasy domácích Arrows chodím.
Jako pěšky?
No to víte, že pěšky, jak jinak? Chodím prostě pěšky a za jakéhokoliv počasí… říká hrdě. Jsem limitován věkem, ale já se snažím prostě pořád chodit a v rámci denního programu si vždycky zajdu tady na hřiště na baseball, a když se náhodou nehraje tak tady sedím v tom překrásném prostředí a relaxuji, prostě se projdu kolem řeky Opavice a zakončím túru tady. V mém věku POHYB je ŽIVOT … a když jdu tady na hřiště, tak si svých 7 kilometrů rád zajdu. No a nejsem sám, potkávám se tady s pánem na elektrickém vozíku, který tady taky rád relaxuje, takže jsme již dva a můžeme si popovídat …říká hrdě…
Hrál jste závodně nějaký sport?
Ne bohužel ne, kromě rekreačního basketballu. Neměl jsem čas, zaměstnání ve Výzkumném ústavu mi zabralo mnoho času, já zaváděl první elektronový mikroskop v republice. Ale jinak miloval jsem chození po horách a to jak našich tak i slovenských.
Vím, že jste mi několikrát telefonoval a informoval se o zápase. Sledujete Internet?
To ne, o zápase se dovídám z novin anebo si zatelefonuji, ale trávit čas u internetu odmítám.
Víte, kolik mám před sebou ještě literatury, kterou bych si chtěl přečíst? Teď třeba studuji dějiny USA… tak třeba jsem ani nevěděl, že Napoleon prodal, protože potřeboval peníze část Floridy, Luisianny, Aljašku pak koupili od ruského cara Alexandra chrlí ze sebe pan Alois Michl, jemuž je 80 let… Teď jsem se dostal k válce Sever z Jihem a to si vezměte kolik musím ještě přečíst další související literatury? … vychrlí na mě… Amerika má bohaté dějiny a taky nádherný baseball… doplňuje klidnějším hlasem pan Michl.
Takovou dardu informací jsem dlouho nedostal, a proto se spěšně loučím s tímto vitálním staříkem, a napadá mě, co všechno musím ještě udělat, abych se mu vyrovnal…
Pane Aloisi přeji Vám, ať přečtete nejen dějiny USA, ale dalších zemí a ať se dlouho potkáváme v baseballovém areálu při sledování Vašeho zamilovaného sportu a ať Vám domácí Arrows udělají v blízké době pořádnou radost.
Děkuji za rozhovor.
(poznámka autora – rozhovor je velice přesným přepisem vlastních slov a názorů tázaného, bez redakčních úprav)